Jedinou odměnou dobrovolníka bývá hřejivý pocit, že vykonal něco užitečného. Že svou energii věnoval činnosti, která je skutečně potřebná. Tvrdí se, že v dnešní konzumní a uspěchané době, už je situace trochu jiná. Každý dobrovolník už dnes za svou práci něco očekává. Ať jsou to kontakty, zkušenosti, reference pro potencionální zaměstnavatelé nebo doporučení ke studiu atp. Podle mého úsudku existují ale, i v dnešní kritizované době,  situace, ve kterých člověk dokáže pomoci druhému, aniž by za to očekával potlesk publika nebo doživotní rentu. Ukážeme si to na příkladu.

V srpnu 2010 zasáhly sever naší země bleskové povodně, které podle odhadů napáchaly škodu za dvě miliardy korun. Přišly tak rychle, že na ně nikdo nebyl připraven. Ani obyvatelé severních Čech, ani záchranné složky. Stejně tak nebyla připravená média, která dnes hrají jednu ze zásadních rolí, ve sdělování informací širokému okruhu konzumentů, při mimořádných událostech, včetně živelních pohrom a katastrof. Veřejnoprávní Česká televize okamžitě zahájila mimořádné vysílání z postižených lokalit a zpravodajský kanál této televize vysílal ve dne i v noci pouze tzv. povodňové vysílání. Na tom by nebylo nic neobvyklého, jedná se o veřejnou službu. Stala se ovšem nečekaná věc, která zatím v naší zemi neměla obdoby.

Žijeme v digitální době. V České republice jsou téměř tři čtvrtiny domácnosti připojeny na internet. Všichni máme mobily, všichni můžeme okamžitě fotografovat nebo natáčet videa.

Během několika hodin se oficiální profil České televize, na sociální síti Facebook, stal jakýmsi kolektivním informačním kanálem, o aktuálním stavu v postižených oblastech. Lidé z různých míst informovali prostřednictvím internetu ostatní, co se u nich právě děje, jaká je situace, jak se pohybují bouřkové mraky, kam už voda dorazila a kde se dá ještě normálně projet autem, kudy jakou lokalitu objet, jakým místům se zcela vyhnout, kde uvolnit místo a neblokovat příjezdové cesty složkám integrovaného záchranného systému. Ptali se na příbuzné, přátele, sousedy, hledali lidi i zvířata apod. Když se někdo na facebookovém profilu zeptal na stav konkrétního místa, nebo průjezdnost konkrétní silnice, obratem mu odpovědělo hned několik informovaných lidí. Lidé se ptali, jak to vypadá v té a oné vesnici, kde žijí jejich příbuzní, kteří samozřejmě v tu době měli jiné starosti než obtelefonovávat své známé, a hned dostali odpověď.

Lidé poslali skrz internet přes pět tisíc autentických fotografií a přes tisíc videí přímo z postižených míst. Některá videa a fotografie se dostala přímo do vysílání, kde je zhlédly statisíce diváků.

Kromě informací o aktuálním stavu zatopení a počasí, posílali lidé i nabídky zcela konkrétní pomoci. Lidé se ptali, kam mohou přijet pomoci odklízet nepořádek po povodni, komu mohou věnovat oblečení, pohlídat děti, obstarat potraviny, nářadí, čisticí prostředky, nebo potřeby pro kojence, nabízeli zdarma ubytování pro děti i dospělé atd. Lidé také spontánně začali organizovat sbírky. Ke komunikaci při jejich organizaci opět sloužil internet. Mohlo se do nich tím pádem zapojit obrovské množství dárců. Nutno dodat, že celá tato aktivita vznikla zcela spontánně.

Mohli bychom si to vysvětlit tak, že sedět za počítačem a psát je jednoduchá, pasivní, nenáročná forma pomoci. Tato forma shromáždění ale postupně vyústila v konkrétní, pečlivě naplánované činy, které byly, díky perfektní informovanosti od místních, dobře proveditelné přímo v postižených místech, a tím pádem maximálně efektivní.

Ale i aktivita těch, kteří se zapojili do pomoci „pouze“ posíláním fotografií a videí, se ukázala jako potřebná. Inspirovali Českou televizi k vytvoření tzv. Krizové mapy Česka, která čerpá právě z obrazového materiálu diváků televize. Materiály z této mapy mají sloužit nejen osobám v postižených oblastech, ale i divákům televize, záchranným sborům, dobrovolníkům a všem ostatním, kteří v touze pomoci nasazují své úsilí, a často i zdraví.

Lidé ze všech koutů České republiky trávili prázdninový letní měsíc zcela dobrovolnou, těžkou, ale potřebnou pomocí při odstraňování škod, napáchaných povodní. Jiní se starali o cizí děti, prali cizí oblečení atd. Nabídek pomoci bylo obrovské množství. Můžeme se ptát, co tito lidé za svou pomoc dostali? Nejspíše „jen“ obrovský vděk těch, kterým pomohli v nejtěžších chvílích, zajistit alespoň nějaké fungování, než se budou moci vrátit do svých domovů.