Vyrůstala jsem v divokých devadesátých letech. Amerika milovala Kurta Cobaina, Praha se stala drogovou samoobsluhou Evropy a na českých televizních stanicích, se konečně směly vysílat filmy pro dospělé.

Ve škole jsem sice pořád civěla do učebnice matematiky, kde byly ceny uvedeny v Kčs (nikdy nezapomenu, jak jsme si povinně museli všichni, v matematických cvičeních, škrtat přebytečné poslední písmenko) ale žila jsem ve svobodné zemi, která si konečně vybojovala vytouženou demokracii.

Svoboda bylo slovo, které jsem ve svém dětství a dospívání, slýchávala často. Se zaujetím, jsem sledovala vyprávění pamětníků, kteří prožili nejlepší část svého života, v totalitě. Už jako dítě, jsem si uvědomovala, jaké mám štěstí, že jsem se narodila právě v roce 1989. Jak říkává moje babička: Jsem převratový dítě.

V této souvislosti, mě napadá, jak by asi vypadala Česká republika, jako mladá, 27 letá žena?

Už dávno není dítě, má občanku a může volit. Získala nějaké vzdělání a spoustu nejrůznějších životních zkušeností. Vyrostla ve svobodě, má své vlastní názory a nebojí se je říkat nahlas. Nezažila podpultové shánění zboží, nikdo ji nediktuje, jakou hudbu smí poslouchat nebo do jaké země může vyjet na dovolenou. Dokonce se v zahraničí i domluví. Jinak, než rusky. Mladá, vzdělaná a nezávislá.

Přišla ale doba, kdy si i ona nebyla jistá, v jaké době to žije a co se to děje, s její svobodou.

V dnešní den, slavíme dvacet sedm let demokracie – cca jedna celá generace. Mnohé jsme se za tu dobu naučili a v mnohém máme stále co dohánět. Například v diskusi a hlavně v naslouchání.

Diskutujeme dnes všichni. Hlavně na sociálních sítích a internetových diskusích. To je najednou jeden politolog, vedle druhého. Všichni do krve hájí své stanovisko, aniž by se jen pokusili, vyslechnout argumenty protistrany. Pamatujte, že každá mince má dvě strany.

Protože, pokud se nám v posledních letech něco podařilo, tak to bylo rozdělení společnosti na dva tábory, které si navzájem nemohou přijít na jméno. Výjimkou nejsou ani urážky a osobní útoky. Patří toto do veřejného života? Jsme stále ještě v procesu utváření skutečně demokratické země? Nebo je demokracie přežitek?

Podělte se v komentářích se svými názory, na aktuální stav demokracie v naší zemi. Svěřte se se svými vzpomínkami na život v nesvobodě či na divoká devadesátá léta. Oslavme dnešní významný den společnou diskusí, nad důležitým tématem – budoucím směřováním naší země. Budu se těšit. 🙂