Bylo přesně 9:45 hodin. Střelba začala. Chladné únorové ráno roku 1993 mělo být osudným pro Davida Koreshe a jeho sektu. Davidiáni byli náboženským hnutím, vycházející z Adventistů sedmého dne. Sídlili na ranči nedaleko obce Waco v Texasu.

Masakr ve Waco

Na pozemku sekta shromažďovala velké množství zbraní. 28. února 1993 americká ATF provedla razii, která znamenala smrt pro deset lidí. Dalších 21 bylo zraněno. FBI a Texaská národní garda obléhala ranč celkem 51 dní. Každou noc přes komplex přebíhaly kužely silných světelných reflektorů a Davidiánům byly pouštěny hlasité zvuky (např. zvířat v džungli), aby se nemohli vyspat a tak byla podlomena jejich morálka.

Obléhání skončilo 19. dubna. Na místě zůstalo 80 mrtvých členů sekty, včetně 23 dětí, kteří zahynuli ve strašlivém požáru. Stejně jako samotný Koresh.

Akci přežilo 21 dětí.

Osvobozené děti byly z ranče odváženy v obrovských vozech, ne nepodobných tankům. Byly vyslýchány FBI a Texas Rangers, často i několik hodin. Bylo zapotřebí získat svědecké výpovědi, ale nikdo se nezamyslel nad tím, jakou zátěž způsobují dětem. Ty byly odděleny od rodičů, údajní nepřátelé je strčili do tanku a hned poté, co byly svědkem smrtícího útoku na svůj dosavadní domov, byly odvezeny do kasáren a dlouze je vyslýchala řada cizích, ozbrojených mužů.

Co s dětmi?

Texaské sociální úřady původně plánovaly, že je rozmístí jednotlivě do různých pěstounským rodin. Naštěstí se nepodařilo takto rychle najít takové množství rodin. Americký psychiatr Bruce D. Perry, který dostal péči o osvobozené děti na starost, píše ve své knize Chlapec, kterého chovali jako psa – Příběhy dětí, které překonaly trauma, že to nejlepší, co se pro takto vážně traumatizované děti dalo udělat, bylo nerozdělovat je.

Děti byly ubytovány v Metodistickém dětském domově ve Waco, příjemném zařízení tábornického typu. Bydlely tam ve velké chatě, kde byly střeženy ozbrojenými rangery a o jejich potřeby se staraly dvě manželské dvojice. Bohužel, péče o děti byla organizována tak chaoticky, že děti byly, z neustálého setkávání se s cizími lidmi, čím dál tím zmatenější a vyděšenější.

Byl stanoven pevný řád, soustavnost a rutina. Počet psychologů a psychiatrů, který přicházel s dětmi do styku, byl omezen. Stejně tak, jako výslechy agentů FBI.

Zabijete nás?

Věkové rozpětí dětí bylo od pěti měsíců do dvanácti let. Většině bylo mezi čtyřmi a jedenácti lety. Svět mimo sektu jim byl vylíčen jako nebezpečný. První věta, kterou od dětí Perry slyšel, byla „Přišel jste nás zabít?“.

Tyto děti, nejen že byly těžce traumatizované, ale byly také zanedbané, psychicky frustrované a neměly žádnou víru v sebe. Z toho všeho vyplívá, že nebyly schopny činit samostatná rozhodnutí. Potřebovaly neustálé vedení. Vyžadovaly autoritativního vůdce, který jim řekne, jak se mají chovat a jak mají myslet.

Náš vůdce

Mezi dětmi se zcela spontánně začala utvářet hierarchie. Jedna dívka a jeden chlapec, kteří vládli ostatním. Chlapec zároveň vládl i všem dívkám. Děti seděly u stolů odděleně podle pohlaví. I hry probíhaly odděleně. Vzájemná setkání chlapců s dívkami byla pro děti nežádoucí a aktivně se snažily takovýmto situacím vyhýbat.

První pokus, jak toto nepsané pravidlo prolomit a ukázat dětem, že si mohou poklidně hrát všichni dohromady, skončil pro Perryho, dle jeho slov, katastrofálně. Jednoho dne si při obědě přisedl k „holčičímu“ stolu. Okamžitě bylo na všech dětech znát napětí. Čtyřletá holčička se na něj otočila a řekla: „Tady nemůžeš sedět.“ Na otázku proč ne, odpověděla: „Protože jsi kluk.“

Když Perry stále odmítal odejít od holčičího stolu, děti začaly být agresivní. Vstaly od stolu a trvaly na svém. Perry se začal bát vzpoury a tak raději ustoupil. Personál později došel k názoru, že jediný způsob, jak dětem ukázat, že není třeba dodržovat tak striktní dělení, je být jim příkladem. Ukázat jim, že se k sobě dospělí lidé dokáží chovat s úctou, bez ohledu na své pohlaví a postavení ve skupině.

Vojáci Boží

Děti se občas chovaly agresivně. Byly kruté, odcházely z místnosti a odmítaly odpovídat na otázky. Jednoho dne nad chatou přelétl zpravodajský vrtulník, zrovna v době, kdy si děti hrály venku. Koresh jim říkal, že FBI nad nimi bude létat ve vrtulnících a polévat je benzínem a pak je zapálí. Všechny děti během několika vteřin zmizely a ukryly se. Když vrtulník odletěl, děti utvořily dvě řady, chlapeckou a dívčí, a za zpěvu písně o vojácích božích, odpochodovaly do budovy.

Podobně se děti chovaly také pokud zahlédly bílou dodávku. Připomínala jim vozidlo ATF, které spatřily při razii na ranči, kde vyrostly.

Bez happy endu

19. dubna se všichni pracovníci dětského domova ve Waco připravovali na příchod dalších 23 dětí, které byly stále vězněny na ranči. Kvůli tragickému požáru, který propukl přesně v poledne, na několika místech najednou, se ale už nikdo z ranče živý nedostal.

Nastal další závažný problém. Jak sdělit těmto opuštěným dětem, že jejich sourozenci, rodiče a jediní lidé, které znaly, zemřeli? Ranč zanikl přesně tím způsobem, který Koresh předpověděl. V plamenech. Součástí Koreshova proroctví bylo i to, že se po své smrti vrátí na zem a zničí všechny „bezvěrce“. Stejně jako všechny, kteří se odvrátí od jeho víry. Což samozřejmě utužovalo v dětech víru v Koreshe a jeho slova. A zároveň, „bezvěrci“ děti zklamali. Pracovníci děti ujišťovali, že se jejich rodinám nic nestane. Bohužel.

„Svolali jsme schůzku do obývacího pokoje v chatě. Každé dítě už navázalo těsný vztah s nejméně jedním členem našeho týmu. Plán zněl, že já skupině řeknu, co se stalo, co nejvěcněji a nejjasněji. Zeptáme se jich, jestli mají nějaké otázky. Potom každé dítě nebo skupina sourozenců stráví čas se dvěma nebo třemi členy týmu, k nimž měly blízko.

Byla to jedna z nejtěžších chvil v mém životě lékaře. Jak řeknete tuctu dětí, že jejich otcové, bratři, matky, sestry a přátelé jsou mrtví?“ (Bruce D. Perry, Chlapec, kterého chovali jako psa, str. 84)

Život poté

Několik zachráněných dětí odešlo ke svým příbuzným. Některé rodiny dále věřily učení Davida Koreshe, jiné ne. Na chatě zůstalo asi jedenáct chlapců a dívek.

Pravdou je, že všechny děti byly tím, co se stalo, trvale a vážně poškozeny. Některé děti vystudovaly a vedly takřka normální život. Život jiných byl problematický a neuspořádaný.

V dalších letech proběhlo vyšetřování, slyšení před Kongresem, vznikaly dokumentární filmy, vycházely knihy a novinové články. Na děti se do několika měsíců zapomnělo.

Nejlépe dopadly ty děti, které byly propuštěny do zdravého a milujícího prostředí. Bez ohledu na to, zda jejich rodina nadále věřila v Davidiánství, nebo ne. Nejúčinnějším lékem bylo přirozené navazování nových, zdravých vztahů.

Úřady, záchranné složky, odborníci v oblasti péče o duševní zdraví, se na tomto případě naučili, že kompromis, důvěra a vzájemná ochota ke změnám (nejen systémovým) jsou klíčem k formování zdravých vztahů a ke kvalitní pomoci.

„Nikoli programy, ale lidé mění lidi.“ (str. 86)