72 let uplynulo ode dne, kdy první voják Rudé armády stanul tváří v tvář přeživším vězňům nacistického koncentračního tábora v polské Osvětimi. „Byly tam stovky lidí, stály u plotu z ostnatého drátu. Měly takový strach. Čekaly jen to nejhorší.“ ^Zdroj  

Endlösung der Judenfrage

Vyhlazovací tábor Auschwitz-Birkenau zřídily okupační síly nacistického Německa. Cílem bylo vymýtit celou jednu kulturu. Konečné řešení židovské otázky, jak tento proces nazvali nacisté, představovalo plošné vyvraždění evropských Židů.

Mezi obětmi byly dva milióny Romů, čtvrt milionu mentálně nebo fyzicky handicapovaných osob a šest milionů Židů – dvě třetiny veškeré evropské židovské populace. Tu sám Hitler nazval rasovou tuberkulózou národa. ^Zdroj

„Nacistický režim byl v dějinách prvním režimem, který rozhodoval, kdo smí a nesmí žít na této planetě.“ filozofka Hannah Arendtová

Moje vzpomínky na Osvětim

Do Osvětimi jsme dorazili krátce po deváté hodině ranní. Chladné prosincové ráno bylo zahaleno do lehké mlhy a nahnědlé baráky koncentračního tábora pohlcovaly všechno ranní světlo. Hluboká pieta a úcta, ke všem obětem nacistického řádění, byla všudepřítomná.

„Když jsme procházeli hlavní branou, viděli jsme dva vagóny plné mrtvých těl. Připomnělo mi to středověk. Tehdy lidé vyobrazovali Smrt hubeným lidským tělem. Ona Smrt byla přesně tak vyhublá, jako tato mrtvá těla. – Nikdy jsem neviděl tak vyhublé lidi!“ doktor Kantor ^Zdroj

Vybaveni sluchátky a sympatickou českou průvodkyní, jsme se vypravili na prohlídku. Přála bych si dokázat slovy popsat pocity, které jsem zažívala, při procházení oněch míst. Budova za budovou, blok za blokem, baráky pro dozorce, vězení, veřejné popraviště.

Procházela jsem těmi místy, jako v nějakém muzeu. Ale cítila jsem se jako ve snu. Všechno bylo tak uspořádané a upravené pro návštěvníky. Kde zůstaly duše, vzpomínky, životy?

„Osvětim je největší koncentrační tábor v celém Polsku, resp. na celém světě. Tábor se začal budovat na příkaz Himmlera ze dne 27. dubna 1940 a Němci ho opustili 17. ledna 1945, kdy se z východu přibližovala Rudá armáda ze SSSR. Spojenecká vojska o Osvětimi během druhé světové války nevěděla.“ ^Zdroj 

Mezi nejemotivnější zážitky z návštěvy Osvětimi, patří výstava věcí, které byly odebrány vězňům. Kufry, brýle, hračky, hřebeny, oblečení, kompenzační pomůcky a dokonce i vlasy.

„Vlak teď zastavuje, jak se zdá, na trati mimo město. Nevíme dobře, zda jsme ještě ve Slezsku nebo už v Polsku. Z ostrého hvizdu lokomotivy jde strach. Je to jako ječivé volání o pomoc personifikované lokomotivou, volání lidské masy vedené do velikého neštěstí. Zatím vlak začíná posunovat před nějakou zřejmě velikou stanicí. Náhle výkřik z ustrašeného množství lidí ve vagonu: „Tady je tabule: Osvětim!“ V té chvíli všichni cítí, jak se jim zastavuje srdce.“ Z knihy A přesto říci životu ano, Viktor Frankl

„Osvětim – to byl pojem složený z nezřetelných a o to hrůznějších představ o plynových komorách, kremačních pecích a masovém vraždění. Vlak se pomalu sune dále, jakoby váhavě, jako by chtěl pozvolna a zároveň šetrně postavit ten svůj nešťastný lidský náklad před skutečnost: „Osvětim“. Z knihy A přesto říci životu ano, Viktor Frankl

O otřesných podmínkách, které panovaly v koncentračních táborech, slyšel každý. Minimálně ve škole, v televizi nebo byl aktivnější a přečetl si knihu. Mezi klasická díla, s tématem holokaustu, patří autobiografická kniha Rudolfa Vrby, Utekl jsem z Osvětimi. Který jako první očitý svědek upozornil svět na to, co se v koncentračních táborech odehrává.

Pokud se zajímáte o psychologii a při čtení vzpomínkových knih přeživších vás napadají úvahy, jak člověk dokázal v takovém prostředí přežít a dokonce si zachovat zbytky zdravého rozumu, doporučuji vám knihu A přesto říci životu ano, od rakouského neurologa a psychiatra Viktora E. Frankla.

On sám přežil věznění v Terezíně, Osvětimi a Türkheimu. Frankl organizoval tajná setkání vězňů, v nichž je přesvědčoval, aby si zachovali něco, pro co chtějí žít a pak dokáží přežít. Tato zkušenost dala vzniknout jeho psychoterapeutickému směru, existenciální analýze. Ta se věnuje analýze naplnění života a touze po nalezení jeho smyslu (logoterapie).

„Roku 1942 bylo zahájeno masové vyvražďování, běžící denně po tisících obětí. V táboře se nacházely 4 plynové komory s krematorii. Denně bylo možné zavraždit a spálit až 10 000 lidí.“ ^Zdroj

Plynové komory jsou kapitola sama pro sebe. Nemohla jsem uvěřit svým uším, když jsem od průvodkyně zaslechla, co bude naší další zastávkou. Ano, byla jsem v plynové komoře.

„Samotné usmrcování trvalo nejkratší dobu. Za půl hodiny jsme mohli vyřídit 2 000 lidí, ale spalování trvalo strašně dlouho. Zabíjení bylo lehké, nebylo třeba ani stráží, aby je nahnali do komor; šli tam dobrovolně, protože si mysleli, že se jdou sprchovat; místo vody jsme pak pustili jedovatý plyn. To všechno šlo velmi rychle.“ Rudolf Höss

Auschwitz II. – Birkenau (Březinka)

Výstavba koncentračního tábora Březinka začala v roce 1941. Obyvatele původní vesničky byli vystěhováni a jejich domy posloužily k výstavbě tábora. Na Březinku bez problémů dohlédnete z hlavního tábora Osvětimi.

Pokud vám prostředí na následující obrázcích bude povědomé, pravděpodobně jste ho viděli v mnohých filmech a dokumentech o holokaustu.

Právě se díváte na koleje, které byly poslední cestou pro více než milión lidí. Sem přijížděly transporty, tady probíhaly selekce, odsud chodili staří, nemocní a příliš mladí rovnou do plynových komor.

Podmínky tady byly ještě horší než v Osvětimi I. Lidé se tu brodili bahnem, spali na dřevě a denně museli tvrdě pracovat. Jídlo dostávali jednou denně. Kalná voda s hráškem však připomínala polévku jen vzdáleně.

„Když přijel transport na táborovou rampu v Osvětimi, byla nejprve provedena selekce dle pohlaví. Poté byli příchozí rozděleni na práceschopné a odsouzené k smrti. Ti byli následně nákladními auty převezeni do Březinky. Opět rozděleni dle pohlaví a odvedeni do svlékárny, kde se museli svléct do naha a zároveň odevzdat veškeré cennosti. Následně byli vehnáni do plynových komor. Po vhození krystalů Cyklonu B nastala smrt udušením do deseti minut.“ ^Zdroj

7. října 1944 došlo v Březince k povstání tzv. Sonderkommanda, při kterém se částečně podařilo zničit jedno z krematorií. Všichni povstalci byli zabiti, včetně vězeňkyň ze ženského tábora, které povstalcům pomáhaly.

„Zapomenout znamená zabít všechny oběti podruhé.“ Elieh Wiesel, nositel Nobelovy ceny míru

Pokud uvažujete o návštěvě Osvětimi, neváhejte. Buďte připraveni na silný zážitek a hlavně vás prosím, respektujte povahu místa a uctěte památku všech zavražděných. Alespoň pro jednou se vyvarujte rozesmátých selfie a hlasitých projevů. Zastavte se a uvědomte si, jaké štěstí jste měli, že jste se narodili do míru.

Jistě, i dnes máme spoustu problémů, obáváme se o svou bezpečnost, máme strach z neznámého a nechceme přijít o svou svobodu. Pamatujme ale na to, že jsme lidé a jako lidé bychom se k sobě měli chovat. Všichni.

UPOZORNĚNÍ: Veškeré fotografie použité v tomto článku jsou moje vlastní. Nešiřte je. Děkuji.