Název: Poslední aristokratka

Autor: Evžen Boček

Originální název: Poslední aristokratka

Vydalo: Druhé město, 2012

Počet stran: 250

Marie není obyčejná americká teenagerka. Její otec je František Antonín hrabě Kostka z Kostky. Celá rodina, čítající ještě Mariinu matku, Američanku Vivien, žije v New Yorku. Po pádu komunistického režimu se vracejí do Čech aby převzali své rodové sídlo. Pokud byste čekali upjatou šlechtickou rodinku, ohrnující nos nad českou polistopadovou realitou, mýlili byste se.

Kromě zámku zdědí rodina i služebnictvo, a to ne ledajaké. Nemluvného kastelána, hypochondrického zahradníka a kuchařku, která si ráda přihne a se vším je hned hotová. Nový hradní pán přiletěl sice z Ameriky, na bankovním účtě ale nemá zhola nic. Zato nadšení a touha po obnovení slávy zašlého rodu mu nechybí. Jeho manželka Vivien, rodilá Američanka, šlechtické poměry znající pouze z dokumentů o britské královské rodině, nabyla dojem, že se z ní právě stala nová princezna Diana. Jen s tou češtinou je trochu na štíru. Jedinou „normální“ postavou se zdá být vypravěčka knihy, nejmladší představitelka rodu, Marie. Česky mluví výborně a rozumově předčí všechny zbylé obyvatele zámku dohromady.

Autor v knize sází jednu humornou historku za druhou. Ani se nestačíte vzpamatovat z chování postav v předešlé kapitole a už následuje další, ještě neuvěřitelnější.

Otec se pokouší cvičit psy. Bohužel je velmi netrpělivý, nedůsledný a zjevně si myslí, že zvířata rozumí lidské řeči. Jestli to vyčetl z oné zastaralé příručky, nevím, ale jeho výcvik vypadá takto. 

„Oline, sedni!“

Olin nechápe, co se po něm chce, a olizuje otci ruku.

„Sedni, debile.“

Otec tlačí Olinův zadek k zemi.

„Ježišmarjá, ty vole, sedni a seď.“

Olin pořád stojí, ačkoli otec už na něm spočívá vahou celého těla.

„Ty si úplně normální debil. Sedni znamená, že pokrčíš zadní nohy a sedneš si na ten svůj posraný zadek, blbče. Takto!“

Otec si sedá na zadek, což Olin chápe jako výzvu, aby mu oslintal obličej.

„Jak si velký, tak si blbý.“

Obrací se na Laďu.

„Laďo, ukaž tomu volovi, jak se sedí.“

Laďa si před otcem lehá na záda.

„Druhý debil. Až řeknu lehni, tak si lehneš, osle. Teď máš sedět.“

Olin se odvrací od otce a olizuje ležícího Laďu.

„To není možný, co vy dva jste ze kretény.“

Otec se uráží a odchází.

Celý výcvik končí otcovým vzteklým zvoláním: „Až budete něco potřebovat, tak za mnou nelezte, idioti.“

Večer už je ovšem zase bere na milost a tahá se s nimi o zámecké papuče.

Náročnější čtenář by mohl nabýt dojmu, že je snad kniha psaná pro děti. Dospělého čtenáře, i podle četných čtenářských recenzí, časem začne iritovat autorova práce se závorkami. Respektive s neustálým vysvětlováním aktuálního děje a tím i vyzrazování pointy, která ale každému bez problému dojde. Je pravda, že pokud se tento postup použije čas od času, umocní se tím humornost vyprávění. V tomto případě ale všeho moc škodí. Snaží se tím autor poukázat na to, že knihu deníkovou formou vypráví dospívající dívka? Podle ohlasů, které jsem četla, se právě postpubertálním čtenářům tento styl vyprávění líbil nejvíc.

Kniha se brzy po svém uvedení stala jednou z nejprodávanějších knih roku, získala i Cenu Miloslava Švandrlíka ze nejhumornější knihu roku 2012 (Cena Miloslava Švandrlíka je literární ocenění vyhlašované radou městské části Praha 11 spolu s Obcí spisovatelů. Získává ho nejlepší humoristická kniha sepsaná českým autorem vydaná v předchozím kalendářním roce. Zdroj: wiki).

Já osobně se snažím vyhýbat tzv. bestsellerům a knihám, které jsou zrovna všeobecně v kurzu. Poslední aristokratka se pro mě stala výjimkou, která potvrzuje pravidlo. Většinu času čtu tzv. těžší literaturu, proto pro mě byla vítaným zpestřením. Kniha se čte velmi lehce, téměř sama, zaručeně pobaví a její postavy, občas karikující sami sebe, jsou nezapomenutelné.

Kniha dobře poslouží i jako lehká parodie návštěvníků hradů a zámků, seznámení s prací kastelána a celkovým zajištěním chodu zámku. Nespornou výhodou autora, při psaní této knihy, byl fakt, že sám působí jako kastelán milotického zámku.

Poslední aristokratka (vyšla i jako audiokniha) se dočkala  pokračování s názvem Aristokratka ve varu.

O autorovi:

Evžen Boček se narodil v roce 1966 a vystudoval Masarykovu univerzitu v Brně. Nejprve učil na základní škole Červené Domky v Hodoníně. Dnes pracuje jako kastelán milotického zámku spravovaného Národním památkovým ústavem. Svůj první román Deník kastelána vydal pod pseudonymem Jan Bittner. Svůj druhý román Poslední aristokratka rozdělil do dvou knih. Za Poslední aristokratku získal Cenu Miloslava Švandrlíka (text: wiki).

Hodnocení: