Dětský pokoj. V něm dvě dospívající sestry. „Holky, vstávejte“ zazní ode dveří. Starší dívka poslušně vstává, mladší třináctiletá Olga je vzhůru ale nereaguje. „Olgo vstávej, nebudu ti všechno opakovat dvakrát.“ Vstane, jde se umýt. Měla by se chystat do školy. Tam ale ani za nic nepůjde. Místo toho vyzvrací obsah svého žaludku do záchodové mísy. Zbytek spolknutých Meprobamátů jí musejí ze žaludku vypumpovat. Třináctiletá Olga Hepnarová se právě pokusila o svou první sebevraždu. 

„Olga Hepnarová byla ve zdejší léčebně hospitalizována nejprve od 23. března 1965 do 27. června 1965, podruhé od 12. září 1965 do 3. července 1966. V obou případech byly důvodem jejího přijetí poruchy neutorického rázu v pubertě u disharmonicky se vyvíjející osobnosti. Přijetí se uskutečnila se souhlasem rodičů a vnějším podnětem byly výchovná nezvládnutelnost, opakované záškoláctví a nevhodná parta vrstevníků. 

Kontakt povrchní, málo spolupracuje, odpovědi stručné a až po dlouhých latencích. (…) S kolektivem se nesžila, do programu se zapojovala s nechutí. (…) Z pozitiv lze uvést úsilí o dobrý školní prospěch, výrazný zájem o literaturu.“ Takto Olgu později popíšou pracovníci Dětské psychiatrické nemocnice Opařany.

„Některé děti se tam ke mně chovaly stejně hnusně, jako všude jinde. Hned zkraje, snad rovnou druhého nebo třetího dne mého pobytu v Opařanech, mne strašně zbyly za to, že si prý o sobě moc myslím.“ Devátou třídu základní školy dokončuje Olga v Opařanech, s vyznamenáním.

„V tříletém učebním poměru na obor knihařka (od září 1966 do července 1969) byla Olga Hepnarová průměrným učněm, závěrečné zkoušky skončila s výsledkem dobrým, tj. prospěla. Tichá, málomluvná, do sebe uzavřená, více samotářská než kolektivní, což se projevovalo tím, že se kolektivu stranila.“ Málomluvná, bez přátel. Jediný člověk, kterému se trochu podařilo k Olze přiblížit, byl jeden z lékařů v Opařanech. Později mu napsala dopis, který je výjimečný svou otevřeností.

„Jsem sama a proto Vám píšu. S otcem nemluvím už od podzimu, kdy mě naposledy zbil. Sestru jsem nedávno zbila já. Docela hloupě pro maličkost a je zvláštní, že toho nelituji. Dřív bila ona mě. (…) Do školy, do práce, tam, a zpátky, všude jsem sama. Oni mluví, pořád se hemží a smějí se, třeba věcem, které mně vůbec k smíchu nejsou. Hovoří spolu, jen aby mluvili, a vůbec jim to nepřipadá divné. Ve škole sedím a třeba za celý den nepromluvím ani slovo. Zvykla jsem si na to.

Chovám se k lidem přezíravě, snad je to uráží, ale já jimi nepohrdám, ne… Já nenávidím lidi… Víte, zajímalo by mě, jaký asi bude můj vztah k nim později. Chtěla bych, aby pro mě lidi nebyli, aby mi byla lhostejná jejich slova, jejich úsměvy, jejich pohledy, jejich řeči. (…) Jsou vždycky ochotni někoho odsoudit. Zmrzačili mou duši. A proto je nenávidím.

(…) V Tichém Američanovi jsou tato slova: Nepočínali bychom si všichni líp, kdybychom se nepokoušeli jeden druhému rozumět a smířili se se skutečností, že žádná lidská bytost nebude nikdy rozumět jiné, ani žena manželovi, milenec milence, ani rodiče dítěti?“ Tento dopis napsala Olga osm dní před svými šestnáctými narozeninami.

Sama

Ke svým osmnáctinám si přála odejít z domova. Chtěla žít sama. Odchází pracovat do knihařství v Chebu. Je propuštěna. Další dva pokusy (Národní podnik ESKA Cheb a Opravy zemědělských strojů, n.p., Františkovy Lázně) končí stejně. Olga se bez práce a bez peněz vrací domů. Matka jí navrhuje, aby si udělala řidičský kurz. Nejen, že ho zvládne ale nalezne v řízení vozidla zálibu. Zaměstnání nalézá jako řidička v Praze. V domě rodičů ale stále žít odmítá. Kupuje si malou zahradní chatku, kterou si odveze a smontuje v Olešku, nedaleko Prahy.

„Její problém spočíval podle mne v tom, že se nechávala odstrčit do kouta. Jako kdyby se raději obírala tím, jak trpí, než aby se uměla pořádně vzít za svá práva. (…) Když k nám nastoupila, zdála se mi jako skromná a zakřiknutá holka, bylo mi jí tudíž líto a víceméně dobrovolně jsem se jí ujala a vysvětlila jí různé fígle našeho řemesla. Když jsem se pak doslechla o tom, že inkasistky s ní nechtějí jezdit a cosi na ni dokonce i žalovaly šéfům, řekla jsem jí, že i mně se na počátku něco podobného stalo, a aby si z toho nic nedělala.“ Jak vidno, ani v nové práci se Olze příliš nedařilo.

„Zažil jsem u ní mrákotné, snad až šílené stavy, a to zejména při občasných návštěvách právě její maminky, kdy Olga řvala, kopala do věcí, matku z chaty vyháněla a hrozila jí zabitím. (…) Nerad to říkám, ale Olgu tady brali jako bláznivé děvče.“ svědectví souseda z Oleška.

Z uvedených doslovných citací je více než jasné, že Olga nebyla jednoduchá osobnost a už vůbec neměla jednoduchý život. Celým životem ji kromě pocitu křivdy, provázeli i nejrůznější psychiatři. Každý se svou diagnózou. Neurotik, psychopatická osobnost, depresivní ladění, uzavřenost, a ještě ke všemu homosexualita (tehdy považována za nemoc). Pouze jeden jediný lékař vyslovil názor, že Olga trpí hebefrenní schizofrenií. Jednalo se o lékaře, kterému Olga napsala výše zmíněný dopis.

Já, Olga Hepnarová, oběť vaší bestiality

K osudnému činu, o kterém jsme všichni slyšeli, došlo 10. července 1973. Výsledkem bylo osm mrtvých lidí, většinou důchodového věku.

„Doufám, že soud bude veřejný, aby se lidé dozvěděli o mých motivech.“

„Proč o to stojíte?“

„Podobné věci si zasvěcenci nemohou nechávat jen pro sebe. Takových potenciálních vrahů, jako jsem já, je víc, nemají ale odvahu to udělat. Chci, aby se projevil větší zájem o lidi mého druhu.“

(…)

„Stále trváte na tom, že chcete u soudu dostat nejvyšší trest?“

„Dostanu-li trest smrti, aspoň tu na světě nebudu muset déle pobývat. Řekněte sami – jaký smysl má pro mne nějaký další život? (…) Vždyť já ten svůj čin, kvůli kterému jsem ve vězení, zčásti pokládám za sebevražedný, protože soudím, že asi dostanu trest smrti. (…) V principu by mi bylo opravdu milejší být popravena, protože můj čin by tím měl větší hodnotu a bylo by tím dáno najevo, že skutek spáchal v zásadě normální člověk. Ze stejných důvodů bych nechtěla dostat ochranné léčení, léčba by u mne neměla nejmenší smysl a vše by se dostalo na jinou rovinu.“

Proč?

„Jsem tělesně zdravá, mám bílou pleť a nijak se neliším od ostatních lidí. Nikdy mi nebylo jasné, proč si mě vybrali za otloukánka. (…) Myslím tím u Hepnarů, dále ve škole, na veřejné ulici a začtvrté kdykoli, kdy jsem se setkala tváří v tvář s jednotlivým člověkem. To nikdy nebylo setkání rovného s rovným, ale vždy jsem tam vystupovala jako Prügelknabe… Domů i do školy jsem chodila doslova jako na popravu… Rozhodla jsem se tedy řešit to tím, že přestanu existovat. To bylo před deseti lety a dnes mám názor jiný. Já bych totiž mohla přestat existovat, ale problémy by nezmizely. Všude ve škole, v úřadě a kdekoli jinde se najde aspoň jeden takový Prügelknabe, a já jsem se rozhodla, že to není jen problém můj osobní, ale i problém váš, vás všem, abyste lidi v podobě Prügelknabe nepěstovali – a tím i vlastně bič na sebe. Proto jsem si na život nesáhla, protože bych neměla žádné posluchače… Dnešní lidé nejsou humánní, ke mně se tak nechovali, ani k jiným Prügelknabe, a nemají přitom žádné výčitky svědomí. Proto jsem to udělala, jednak z pomstychtivosti, jednak proto, aby se zabránilo dalším takovým případům. Představuji si totiž, že byste mohli učinit opatření, aby se už takové případy neděly.“

V průběhu svého pobytu ve vězení se začala Olga chovat zvláštně. Tvrdila, že se jmenuje Winiferová, a její otec Otto Winifer, se kterým si často povídá v cele, ji zachrání. I se svým advokátem jednou mluvila jako Winiferová, podruhé jako Hepnarová.

A co my?

Olga Hepnarová byla popravena 12. března 1975. Velkou roli v soudním procesu sehrály psychiatrické posudky, kterých bylo vyhotoveno hned několik. Advokát Olgy se marně snažil přesvědčit soud o duševní poruše své klienty. Ze znaleckých posudků se dozvídáme, že Olga je osobnost psychopatická, schizoidní a hysterická, bez možnosti resocializace. Ve dvaadvaceti letech.

Od popravy této mladé dívky uplynula spousta let. Díky knize Romana Cílka (Oprátka za osm mrtvých a novelizovaná verze Zabíjela, protože neuměla žít) a hlavně momentálně uváděnému filmu Já, Olga Hepnarová, se její příběh opět dostává po povědomí široké veřejnosti. Objevují se otázky. Některé zůstávají, i po čtyřiceti letech od činu, stejné. Např. proč to udělala, co byla zač apod. Jiné vycházejí ze společenských změn, které se udály od sedmdesátých let minulého století. Např. otázka trestu smrti. Je v pořádku popravit dvaadvacetiletou dívku? Nakolik záleželo minulému režimu na tvrdém, exemplárním potrestání? Byla Olga psychotik, což by znamenalo, že nebyla trestně odpovědná za svůj čin, nebo měla poruchy osobnosti, které neovlivňovaly její vnímání reality?

Před tím, než spáchala svůj zločin, rozeslala po redakcích novin dva dopisy. Žádala v nich, mimo jiné, aby o jejím činu napsali. Touha po publicitě zaznívá i u soudu (viz výše). Chtěla změnit pohled společnosti na osoby, jako byla ona? Podařilo se jí to? Jak se v dnešní době díváme na lidi s duševní poruchou nebo jen na lidi „divné“? Když nedávno mladá žena s léčenou schizofrenií zastřelila v psychóze mladíka, společnost se bouřila a žádala pomalu trest nejvyšší. Tato žena přitom byla nemocná, léčená, svého činu, spáchaného ve změněném stavu vědomí, litovala.

Často zaznívá, že Olga mohla také trpět autismem, nebo spíše jeho lehčí formou, Aspergerovým syndromem. Tato diagnóza v sedmdesátých letech nebyla známá, dnes se o ní ví. Existují speciální vzdělávací programy, volnočasové aktivity a další profesionální služby, na pomoc lidem s těmito diagnózami. Ale co víme o těch, kteří se žádného takového programu aktivně nezúčastňují?

Autor knih Psychologie masových vrahů a Psychologie sériových vrahů Andrej Drbohav v rozhovoru pro DVTV uvedl, že potencionálně nebezpečných lidí žije kolem nás nepočítaně. Jakmile se stane událost, podobná Olžině činu (nebo např. bezhlavé střílení do lidí apod.), automaticky se v okolí pár kilometrů stane několik obdobných činů, jen menší velikosti.

Lékařská věda pokročila, máme více diagnóz, bezpečnější léky a zdravotní pojištění. Nestalo by se nám tedy to, co se stalo Olze, těsně před činem? O svém zhoršujícím se psychickém stavu se šla poradit s novým psychiatrem, který jí se slovy, že nepatří do jeho obvodu a už je konec pracovní doby, poslal domu s doporučením, ať si vezme dovolenou. Vzala.

Veškeré citace pocházejí z knihy Romana Cílka Oprátka za osm mrtvých.

Recenze na film Já, Olga Hepnarová.