Vyrůstala jsem v divokých devadesátých letech. Amerika milovala Kurta Cobaina, Praha se stala drogovou samoobsluhou Evropy a na českých televizních stanicích, se konečně směly vysílat filmy pro dospělé.
Dětský pokoj. V něm dvě dospívající sestry. „Holky, vstávejte“ zazní ode dveří. Starší dívka poslušně vstává, mladší třináctiletá Olga je vzhůru ale nereaguje. „Olgo vstávej, nebudu ti všechno opakovat dvakrát.“ Vstane, jde se umýt. Měla by se chystat do školy. Tam ale ani za nic nepůjde. Místo toho vyzvrací obsah svého žaludku do záchodové mísy. Zbytek spolknutých Meprobamátů jí musejí ze žaludku vypumpovat. Třináctiletá Olga Hepnarová se právě pokusila o svou první sebevraždu.
Jedinou odměnou dobrovolníka bývá hřejivý pocit, že vykonal něco užitečného. Že svou energii věnoval činnosti, která je skutečně potřebná. Tvrdí se, že v dnešní konzumní a uspěchané době, už je situace trochu jiná. Každý dobrovolník už dnes za svou práci něco očekává. Ať jsou to kontakty, zkušenosti, reference pro potencionální zaměstnavatelé nebo doporučení ke studiu atp. Podle mého úsudku existují ale, i v dnešní kritizované době, situace, ve kterých člověk dokáže pomoci druhému, aniž by za to očekával potlesk publika nebo doživotní rentu. Ukážeme si to na příkladu.
